Znám ten pocit. Jsem jedna z nich. Nejtěžší pocit v životě. A jak je to ve sportovním životě? Závody. Když už opravdu o něco jde, máma s tátou sedí na tribunách, postávají kolem atletické dráhy a zatínají pěsti. Každý závod je hrou s jejich nervy. Tátovi jde o to, aby Honzíček vyhrál a mamince, aby se Viktorka při startu nezranila.
Máme to různě. Ale jedno máme společné. Jsme pro děti oporou. I v tom sportovním světě.
Při úterním sportovním rodinném závodě o mámu a tátu na orelském sportovním areálu nebyla nouze. 51 skupin – táta a syn, máma a dcera nebo různě pomíchané dvojice se postavily na start v pěti disciplínách: slalomový a štafetový běh, skok z místa, hod raketkou a skákání přes švihadlo. A pocity byly u každého jiné. Někteří taťkové klidně nechali maminku vyhrát ve štafetě, další mamka hlasitě zařvala, když přehodila tatínka. Pepíček vyčetl mamince, že hodila oštěpem 13 m s Johankou a s ním jenom 12 m. Neskrývanou tančící radost měla i maminka, která naskákala přes švihadlo nejvíc z rodiny.
Nejrychlejší štafeta? Vašík a taťka JakuboviAdinka a taťka HlaváčoviNejrychlejší slalom? Vašík a taťka Jakubovi
Karolínka a taťka Pavlíkovi
Nejdelší skok z místa? Vašík a taťka Jakubovi
Tereza a taťka Sochorovi
Nejdelší hod raketkou? Ráďa a taťka Jabůrkovi
Anežka a mamka Halasovy
Nejvíc přeskoků přes švihadlo? Rafik a taťka Provazníkovi
Markétka a mamka Hanákovy
Bylo vidět, že si závody všichni moc užívají. Všichni ze sebe vydávali vše a tak to má být. U mě mají poklonu. Být mámou, tátou – to není jen tak. Dodávají odvahu, sílu a jistotu vedoucí k cíli. Děkuji rodičům malých Orlíků za společný zážitek a děkuji trenérům a všem, co tyto rodinné závody pomohli zorganizovat.
